Je to takový šperk

„Tohle je takzvané B.S.D. neboli Budoár staré dámy…“, stiskne kostnatou rukou kliku a nechá návštěvu v němém údivu nad její pořádkumilovností, nad její květinymilovností, nad útulností budoáru podpořenou tkanými koberečky a kožešinkami na zemi, starou dubovou knihovnou s tlustými svazky, hodinami, co netikají, co doslova buší, co hluší uši, těžkými závěsy a obrazy s něžnými baculatými akty.

Toto je opis miestnosti, v ktorej bývala istá stará dáma, v jednej osobe babička a pomenovateľka kapely, ktorú vymyslí dôvtipná vnučka Marta spolu s bratom Štěpánom. Hukot čerstvo založenej kapely, ktorá sídli v kotolni, vyvoláva nesmierne rozhorčenie susedov, a tak mladí hudobníci sa musia vysťahovať najprv do garáže, potom do svojej izby, do dielne, do základnej školy v Kohoutovicích… 

...ale to je príbeh spred pätnástich rokov. Ten môj sa začína na jeseň 2012. Keďže som veľkým fanúšikom skupiny Longital, ktorá – našťastie – pravidelne zavíta na Moravu, sledujem ich dianie, a na jednom ich brnenskom koncerte sa prvýkrát započúvam do hudby Budoáru staré dámy. Na jar 2014 sedíme v malej kaviarni na Gorkého s Martou Kovářovou.

Ten spoločný koncert na jeseň 2012 bol dôležitým momentom pre kapelu – krstili ste nový album, Lávu. Ako vnímaš uplynulý rok a pol? Ako sa presadil album, si spokojná?

Recenze byli velice různorodé. Někdo to úplně zepsul, že jsme ztratili svoji identitu a svoji původní šťávu. Některé naopak oceňovaly vyzrálost. Já jsem přečetla všechny (smiech) a rozumím oběma pohledům. Kritickému, protože mnohdy, když poslouchám jiné kapely, tak si říkám to stejné – když byly mladé, měly energii, ale teďka už to prostě není ono… Ale zároveň vím, že každá kapela potřebuje jakýsi vývoj. Prostě stejně tak jako není možné stárnout, neustále si hrát s bagříkem a říkat si že nás to baví, tak není možné dělat výbušné písničky o babičce, když už to není aktuální a naplňují nás jiná témata a formy. Takže já to beru jako jakýsi přirozený vývoj, pokrok, který souvisí i s obměnou členů, a mám radost, že­­ fungujeme dál. 

Na webstránke kapely popisuješ príbeh Budoáru v ironickom, niekedy až sarkasticky – sebakritickom štýle, ktorým vieš čitateľa náramne pobaviť. Dozvedáme sa napríklad, že v čase vzniku kapely ste s bratom svoju hudobnú nezdatnosť ospravedlňovali slovami „dvaja, to ještě není žádná kapela.“ Odvtedy pribudli noví členovia, po čase niektorí odišli, a pridali sa zase noví. Každý doniesol niečo nové do života kapely – v čom sa líši najviac aktuálny Budoár od pôvodnej zostavy?

Když člověk zakládá kapelu a jde do toho bez jakýchkoliv zkušeností, je to velice spontánní záležitost, od které nikdo nic neočekává. Po patnácti letech, kdy už má za sebou člověk určité výsledky, je jakýsi přemýšlivější, zahloubanější a víc nad svými nápady uvažuje – jestli tenhle anebo tenhle obstojí. Největší změna ve mně je ve vztahu k mým vlastním nápadům. Dřív prošlo všechno, skládala jsem třeba písničku denně a říkala jsem si, že to je dobré. Dneska, když je to jednou za měsíc, tak jsem ráda za ten nápad, a přesto si ho víckrát přeberu a nakonec písnička třeba ani neuspěje. Je to jakási kritičnost, která ve mně vzrostla, asi přirozeně. Tenhle rozdíl se právě odráží i v poslední desce, která vznikala relativně dlouho. To, co zůstalo stejné, je, že Budoár není profesionální kapela, která by nás živila. Je to koníček, při kterém se sejdeme jednou za týden a nemáme jiné ambice, než si párkrát zahrát. Byly příležitosti, kdy nám manažer říkal: „Tak to rozjeďte a začněte pořádně hrát.“ Já jsem cítila, že když bych na tohle přistoupila, tak by to postrádalo něco, co je na tom pro mne nejdůležitější - že je to obohacení života, je to takový šperk. Klenot, který si člověk obleče ve sváteční den. Koncerty jsou tak díky menší frekvenci vždy intenzívním nabíjejícím zážitkem na místo stereotypu, či nutnosti, která by přinášela obživu. A i když se proměňují členové, tak si myslím, že je Budoár neuvěřitelně stálé těleso. Opravdu není moc kapel, které by vydržely tak dlouho. Je to takový pomalý stroj, který mě těší řídit, protože je u toho čas se rozhlížet…. 

Píše sa o vašej hudbe, že priamo nadväzuje na brnenskú alternatívu prvej polovici osemdesiatych rokov. Nuž, priznám sa, ak je reč o československej alternatívnej scéne osemdesiatych rokov, predstavujem si kapely ako Jasná Páka, Pražský výběr alebo Letadlo, a druhú etapu tých starších, ako The Plastic People. Sú to však výlučne pražské kapely. Čo sa vlastne deje v tom čase na moravskej scéne?

Vyrůstali jsme v Brně, takže nás rodiče brali na koncerty Pluta, Ivy Bittové, Petra Váši a těch kapel, které se zrodily kolem nich. Určitě měly vliv a nedá se popírat, že jsme na ně nenavázali, i když ne záměrně. Ty melodie, ty hudební postupy, ta hra se slovy prostě do člověka prosákne. Asi jo. Tak jak říkáš o Jasné Páce a o Letadle, tady si myslím, že ta kontinuita není. Spíš dominují ty melodie a rytmy z Moravy (smiech).

Je to istá averzia voči Prahe?

Já se nevyhraňuji vůči Praze. Ale myslím si, že když kapela funguje v Praze, má jakési vyšší ambice proniknout dál, třeba i do světa. Má tendence zpívat anglicky a možná se i trošku přizpůsobovat obecnějšímu publiku. My jsme z Brna a nikdy jsme žádné ambice neměli, tak jsme neřešili, či zpíváme česky nebo anglicky, jestli to může zajímat i někoho venku. Možná díky tomu si právě to Brno udrželo takový svébytnější výraz. Ale samozřejmě to říkám velmi zjednodušeně, určitě to nemůže platit pro všechny kapely. 

Ktoré kapely mali teda – či už z tej moravskej, českej alebo medzinárodnej scény – na teba najväčší vplyv?

Díky rodičům jsme vyrůstali na Bee Gees a na C.C. Catch, to byl takový odrazový můstek. Vlastně už v mládí jsme si hráli na kapelu, která jezdí kamiónem, někde zastaví, otevřou se dveře, bicí a všechno tam je rozestavené, nemusíme nic chystat, stačí jenom to odklopit, už jsou tam lidi a už hrajeme… To je sen, který trvá dodnes, i když ten kamión ještě nemáme, zatím jezdíme Felicií. Okolo patnácti let jsem poslouchala bratry Nedvědovi, díky kterým jsem se naučila hrát na kytaru z jejich zpěvníku. Pak přišlo velké období vzdoru kdy jsem skládala protestsongy o babičce, poslouchala Nirvanu, a měla jsem všude fotky Kurta Cobaina. Potom jsem přišla na jeho ženu, poslouchala Hole a říkala jsem si: „No takhle by to mohlo vypadat, když zpívá ženská.“. Dál to byly např. Alanis Morisette, Patty Smith, Björk, PJ Harvey, která mě z žen nějak ovlivnily, a určitě tam bylo by se našlo období zalíbení v Sonic Youth,  Radiohead, Palinckx a Jaga Jazzist. No a zmiňovaná brněnská scéna, takže Iva Bittová a Pluto a především Čvachtavý Lachtan. Cítím, že jsem čím dál tím méně stylově vyhraněná, schopná pozřít téměř cokoliv chytrého. Na festivalech se také potkáváme s novými kapelami, tam taky přeběhne nějaká inspirace. 

Tento osobný vývoj reflektujú aj albumy Budoáru. Kým ten prvý sa snaží o dravú rockovú hudbu, nasledujúci – My o vlku – obsahuje oveľa melodickejšie pasáže, ktorými sa snažíte dohnať istého vlka, ktorý pred vami stále uniká…

Já si myslím, že je důležité toho vlka hledat pořád... Kdybychom ho našli, tak bychom možná skončili. Ale to zní trochu jako klišé, tak bych mohla říct, že vlka jsme našli, teď hledáme Červenou Karkulku (smiech).

Lávu ste však nahrali už v novom postavení. Je tam počuť viac gitaru, chýbajú husle. Ako vnímaš zmenu po hudobnej stránke?

Určitě se změnil zvuk kapely, housle byly pro nás hodně charakteristické, aspoň se to o nás říká. Já mám zvuk houslí hodně ráda. Zároveň, když se děvčata rozhodla po deseti letech odejít, tak jsem si říkala, že nebudu hledat přímou náhradu – dívku, která hraje na housle a dívku, která hraje na basovou kytaru krajkovým způsobem – ale že vezmu ty lidi, kteří mají zájem, a že to postavíme jinak. Bude to prostě výzva, jestli to obstojí. Bavila mě i ta proměna, že jsme nuceni přemýšlet jinak a jinak to aranžovat. Cédéčko je výsledek toho experimentu, který samozřejmě nadále trvá, jen už s námi nehraje dechař Tomáš Doležal, takže jsme jenom čtyři, dvě kytary, basová a bicí.

A čo sa týka roli textára?

Když neseženu text jinde, tak jsem nucená sáhnout k sobě (smiech). Texty vznikají zcela přirozeně. Většinou je to nějaký zážitek, který mě v životě potká, který si zapíšu, třeba jedna věta, myšlenka. Když mi přijde i s odstupem jako nosná a po přečtení evokuje nějakou melodii, tak si ji hraju a rozvíjím. Jsou to útržky z rozhovoru s lidmi, které se snažím nějak reflektovat, někdy je to kus záznamu snu… Ty inspirační momenty jsou fakt hodně různorodé. Ale stejně někdy sáhnu po textu básníka nebo kamaráda, nebo teď už manžela a seberu mu báseň, nebo část, která se mi líbí. Řekla bych, že jsem takový řezník, protože se k textům mnohdy chovám neuctivě a verše krájím a skládám dohromady po svém. 

Nedávno sme boli na koncerte speváčky, jednej našej kamarátky, ktorá spieva zhudobnené básne. Zaujímalo ma, či si vyberá básne podľa toho, aké myšlienky chce autor vyjadriť, alebo podľa rytmiky básne… Bola som však prekvapená, keď prezradila, že nie, najdôležitejším faktorom je pre ňu atmosféra a ten pocit, ktorý báseň v nej vzbudí. 

Atmosféra básně je důležitá. Je to vlastně ten hudební obraz, který ve mně vyvolá. Určitě je to i rytmika, která pomůže, když je skrytá v tom verši, a hra slov, co udělá něco, co ve mně zarezonuje hudebně. Jsou básně, které si čtu, a pak jsou básně, které když si čtu - rovnou zpívám. Ty si vybírám. 

Aké plány máš do budúcna?

Dostala jsem od Ježíška krásný nový starý nástroj, secesní pianino, na kterém vůbec neumím hrát, ale je to můj sen se na něj naučit! Takže v nejbližší budoucnosti se budu stěhovat na vesnici a budu se tam učit hrát na pianino… 

A čo bude robiť kapela v ďalekej budúcnosti, povedzme za rok, alebo dva?

Nemám ten scénář pevně daný. Byla bych ráda, abychom se i přes mé mateřské radosti pořád setkávali a zkoušeli nové věci, třeba pro konkrétní zvláštní místa. Teďka mě například nadchla akustika vlakové zastávky v Dolní Cerekvi – to je ta vesnice, kam se mám stěhovat – a tak jsem si říkala, že tam bychom mohli udělat speciální koncert. Ráda bych na tu vesnici přenesla trochu ještě jiného kulturního života. Na podzim plánujeme koncert na louce, na úplně nejhornějším místě Dolní Cerekve, odkud je všude dolů vidět a slyšet. 

Existuje ešte izba po ktorej kapela dostala meno?

Ten pokoj s původním babiččiným nábytkem stále existuje, je v něm nyní plno knih, odstřižků, barev a štětců, protože v něm zrovna vytvářím komiksy o výtvarném umění. Babička tam už samozřejmě nebydlí, ta už bydlí nejvýš. Je to pokoj, který čeká na nové osídlení. Zřejmě tam částečně bude bydlet můj potomek. Z budoáru bude teda asi děcák…